130

První díl trilogie, Odysea.

Pro úplné neznalce by asi bylo potřeba říct, že jde o komiks českého autora Nikkarina a že se příběh odehrává převážně v poušti, po ASI atomové válce, a pojednává o člověku jménem Bo.

To je základ, který se jen těžko nějak uceleně popisuje dál. Důvodem je fakt, že první díl nenabízí úplně jasný závěr a končí, jako správný seriál, v tom nejlepším. Nelze tedy ani říct, jestli jde o souvislý příběh, nebo řadu menších ?povídek?. Dá se dokonce i spekulovat, zda dílo chápat jen jako zajímavý příběh, a nebo jako zajímavý příběh říznutý parádní myšlenkou.

Naštěstí ale něco sdělit lze, totiž popsat z mého pohledu neobyčejný vyprávěcí styl. Zatímco klasické americké a japonské komiksy většinou poskytují přehršel akce a textu úplně všude, včetně školních lavic, Stotřicítka textem zbytečně neplýtvá, a děj je spíš pozvolný. Přirovnal bych to například k výbornému Údolí včel ? aktuálně si nevzpomenu, kdo natočil film ? takže se pozornost soustředí kolem několika málo hlavních postav (Bo, zvláštní člobrda s helmou a v plášti. Kňch, malá podivnost sama o sobě. Akendor, týpek s velkou puškou. Antoine, Malý princ.) a místy narazí na nějakou scénu, která jednak působí dost epizodně bez hlubšího kontextu, druhak obsahuje zvláštní rozhovor dalších lidí, třeťak : )) ukazuje zvláštnost celého světa ? to by ale nekorespondovalo s tvrzením o hlubším kontextu, protože co je důležitějšího než uvést nějakým způsobem prostředí komiksu?

Atmosféra mi po několika stranách dala podobný pocit, jako když jsem poprvé viděl Žlutou ponorku od Beatles, tedy dojem, že v ruce držím něco neobyčejného, nápaditého a kvalitně zpracovaného, něco co člověka vtáhne přímo mezi stránky.

Zaujmou hlavně konkrétní detaily, jako zvířata z Dálího obrazů, postavy z jiných knih, určité narážky na náboženství. Zkrátka takový kulturní všehomix vzniklý po (ne)určité katastrofě ložený vedle sebe možná podle klíče, možná náhodně ? tomu jsem nějak nepřišel na kloub a hádám, že to ani není důležité. Z toho by se mohlo zdát, že příběh chce nějak reflektovat náš současný život a stav světa, ale zároveň těžko soudit v jedné třetině celé story.

Co mě nadchlo je bohatý svět, který po výbuchu existuje. Obyčejně jsou post-apokalyptické scífka hodně depresivní a v podstatě varují, že až to jednou přijde, svět bude na hovno a všechno zanikne. 130 na to jde alespoň dle mě úplně obráceně a jakoby říká: ?Život si najde cestu.? S tím souvisí i téma pouště, které se v postmoderní literatuře standardně objevuje jako vyprahlá pustina přinášející smrt, jako oblast které je radno se vyhýbat. Tady ale pustina ukazuje nejen místo prázdné, ale zároveň bohaté s řadou drobných detailů, které na jejích rovných dlaních vyčnívají ještě víc. To bych shrnul jako: ?Lidé už si neumí vážit drobností.?

Zkrátka v tom hledám bůh ví co a možná to tam ani není, ale třeba tím někoho inspiruju tak, jako komiks inspiroval, a inspiruje při každém otevření, mě. Dokonce mi dal i podnět přečíst si Malého prince. Jediné bezúčelné varování by se týkalo aktuální paranoidní představy vzniklé po třetím přečtení, která mě pořád nutí listovat a hledat vztah mezi čísly na některých stranách ? zatím jsem moc nezabodoval, ale naději vidím ve třináctce. :D

Celkově tak můžu komiks jedině doporučit, protože nabízí parádní a bezkonkurenční zážitek.

Na závěr ?téma k diskuzi?: Myslíte si, že princ Antoine v některém z dalších dílů řekne, jak to dopadlo s jeho růží a s beránkem?

««« Předchozí text: Animace...
Následující text: Secondhandí jídlo? Ale kdeže! »»»

Zamyšlení, Recenze, Texty | 5 komentářů | 92x