Tjadá! Kulturní vložka, "povídka"!

Nutno říct, že text je přes rok starý (2.3.2008) a že jsem ho psal v poměrně zvláštní době, částečně z nutnosti textu do školy, nakonec jsem sepsal jiný, a zároveň i kvůli tomu, že to byl čas, kdy mi neuvěřitelně moc životních puzzlíků zapadlo do sebe a celou řadu věcí jsem si uvědomil. Text už je jen jakási reflexe, nebo spíš shrnutí které jsem tenkrát potřeboval k tomu, aby se mohlo jít dál?

A proč to sem dávám, ptáte se? Protože jsem ho včera objevil a zdálo se mi to docela dobré, takové vhodné k podělení se.

První člověk který přišel k otazníku.

Byl jsem čerstvě narozený, světa neznalý motýl s nachovými křídly a náladou vyvedenou v barvě zlata. Vznášel jsem se v nebi, v barvě růžové. Poletoval mezi srdnatými mraky a opěvoval gladioly, růže, předně potom lilie. Všechno to bylo ještě dneska odpoledne. Slunce svítilo mi na cestu a mojí lesklé náladě, dodávalo záři medoviny a dalších žlutých nápojů. Nebyl jsem zkrátka ničím jiným, než mladým motýlem, který nemusel věnovat nejmenší pozornost okolnímu světu a přidávat si starost všemožnými pochybnostmi.

Než vyrazil jsem za ní, zamával jsem v tůni sobě samému tykadlem. Letěl jsem krajinou plnou dalších jako já, jen s jinými křídly a jiné náladové barvy, krajinou přetékající nejednou krásnou květinou. Ptáci zpívali mi, když jsem se motýlil tím světem, kopretiny mě vítaly se slunečným úsměvem a tak jsem letěl s tváří sahající od tykadla k tykadlu, vstříc svátečnímu vrcholu, protože přesně tím měl dnešek být. Svátkem. Ne jejich, ne mým.

Dosedl jsem na březovou kůru a čekal, až se kolem v promenádě mihne ona, narůžovělá lilie, která zněla mi v uších den co den, noc co noc jako zvonkohra nejnadanějších konipásků na louce. Myslel jsem, že už je to ona. Muselo to být snad tisíckrát. Její okvětní lístky nedorazily a už to není ani hodina, co uběhla ta polední. Nevěděl jsem, proč vlastně pořád sedím na stromě a vyhlížím ji v dálce mezi pampeliškami, fialkami a růžemi. Nemohl jsem odejít, byl jsem připoután k tomu dřevěnému stromu, musel jsem na růžové lístky čekat dál.

Nakonec, když už mě strom pustil ze svého sevření a rozbil iluze mého přesvědčení, uviděl jsem za loukou něco černého. Nemoc, mor, přesně to se ke mně blížilo. Moje nálada se odbarvila. Přešla v tmavě rudou, stejnou jako když člověk krvácí. Krysy, které byly prve květinami, blížily se ke mně ohromnými skoky. Krysy jako zhoubná nákaza plašily mou duši a hnaly mě zpátky tam, odkud jsem přišel. Každý motýl podlehl té zhoubné nemoci semnou. Místo zlata tekly z jejich očí slzy a místo křídel, rašili jim na zádech černé, mokvající boláky.

Už nejsem motýlem a má lilie, není květinou. Není svátku, není žádného vrcholu, protože nebylo s kým za svátek dvoubarevný den prohlásit. Ona krysou, která přivedla mě k hlubinám kanálu a k jejich temnotám zračícím se v každém koutu polepeném šedou špínou. A tak se ptám sám sebe, proč ta krysa, co jsem jí kdy udělal. Proč utrhla mi obě křídla a ukradla zlato z pokladnice, když o nic z toho nestála.

««« Předchozí text: Patly matly
Následující text: Až nechuť k blogovací činnosti »»»

Texty | 0 komentářů | 78x